V neděli jsme u nás na vsi ve výčepu čuměli do bedny. Dědek Čupina nechodí často. Teď musel. Doma mu nepůjčují ovladač a hrála jeho Plzeň. Dlouho se nic nedělo, potom to přiletělo ze strany, útočník to trefil hlavou a Čupina dostal hysterický záchvat a rozmlátil kriegel o popelník, protože ten jejich stoper prostě měl udělat víc.
Utkání začalo a po pár minutách naše výčepní Růžena vytřeštila oči a vzedmula hruď. Chlapec v černém pískal jako opravdový sudí. Měl smůlu, kdo upadl a doufal, že to pan rozhodčí pískne jako faul. Takového sudího naše Růža hned chtěla pozvat na jedno orosené, naleženého utopence a na procházku kolem rybníka.
Nepíše se Čiki, ač poslední dvě písmena jsou správně a svému podřízenému někdy říká Pep, stejně jako to děláte vy a jindy mu zase říká Pepi. Já s ním nejsem kamarád, ale když se jednou za rok potkáme, podá mi ruku, pozdraví mne, zeptá se, jak se mám, já mu řeknu, že se mám dobře, zeptám se, jak se má on a tím naše debata končí.
