Léto. Nudím se. Dopoledne jsem házel žabky do rybníka. V poledne jsem propletl prsty a palci točil mlýnek. Po obědě jsem házel žabky do rybníka. Odpoledne mne od vody vyhnal déšť. Z dlouhé chvíle jsem si pustil fotbal. V srbské lize hráli červení proti modrým. Souhlasím, že to není úplně běžný způsob užívání léta.
Zápas se hrál někdy ke konci soutěže. Domácí byli v modrém, tvrdé jádro fanoušků v černém a hřiště zahalené v šedé mlze dýmovnic. Hosté mohli do hlavního města přijet po Dunaji lodí. Aspoň by jim nehrozilo vypuštění pneumatik u autobusu. Domácí hráli o titul a hosté bojovali o bronz. Rozhodčímu to bylo jedno. Ve třinácté minutě, po druhé žluté kartě, vyloučil obránce hostů a v devadesáté minutě pískl penaltu proti domácím a dělily se body.
Na něco podobného jsme zvyklí i u nás v kotlině. To by nás nepřekvapilo. Na zadek jsem padl z hráčů na hrací ploše. Ročník narození 1990 není nic výjimečného a spousta hráčů je ještě mnohem mladší a to i výrazně mladší. Až je vezmeme do EU a získají pracovní povolení, zaplaví Evropu jako kobylky. Nemusíme se bát. Umí to. Uvidíme je v TV, v přenosech z velkých lig. Dobrou zprávou budiž, že červené i modré by Sparta i Plzeň porazily. Takový je náš fotbal. Otázka je, zda se jedná o dobrou zprávu.