Říkali chlapi u nás na vsi, že ve městě zase vyhodili trenéra. Naše výčepní Růžena říká, že trenéra nevyhodili. Oni ho vysvobodili. Už týdny ho litovala. Smutný muž u lajny. Pokaždé, když pana trenéra viděla v telce, musela odejít do kuchyně a utřít si oči. Tak moc jí ho bylo líto. Chlapům potom říkala, že slzí, protože krájela cibuli. Růžena je jenom ženská od utopenců, ale pozná, když někdo trpí. Podle očí, podle výrazu tváře, podle držení těla.
Růžena říká, že ten pán vůbec nevypadal jako sebevědomý frajer, který si svou osobností, erudicí, energií a zarputilostí získal respekt mladých mužů a vede je k lepším zítřkům. Naopak. Trenér vypadal jako někdo, komu ukradli hračky a rozkopali bábovičky.
Pokud má Růžena pravdu, potom nezbývá než se zeptat, proč se tak stalo. Vybrali si za trenéra Lojzu, co to neumí? Anebo si vybrali někoho, kdo to sice umí, ale nezvládl to? A pokud si vybrali někoho, kdo to umí, ale nezvládl to, potom nezbývá než se zeptat, proč to nezvládl a možná se také zamyslet nad tím, proč se to opakuje znovu a znovu a za hlupáka je vždycky trenér.