Brankář býval ten v černém a míval rukavice. Taky jako jediný mohl chytit míč do rukou. Takto znávala gólmany paní Fajglová z vedlejšího vchodu v dobách, kdy se starým bručounem Fajglem chodívala na fotbal. Dneska už je jiná doba. Brankáři musí umět hrát nohama a spoustu jiných věcí.
Také je nutné říci, že jim nikdo nerozumí. Jen bývalý brankář prý pozná, co je dobře a co je špatně. Podobně to bývalo i v dobách, kdy bručoun odvedle vodil paní na fotbal. Ona stála za klandrem hned u vchodu a on se na to díval z výšky. Jako domácí kutil a aviatik samouk si ve sklepě postavil vírník a zápasy sledoval z ptačí perspektivy. Tedy jen když nefoukalo, anebo mu nedošel benzín.
Po posledním týdnu v tom mám ještě větší guláš. Viděl jsem v televizi dva brankáře. Oba dva bez rukavic. A pokud mne paměť neplete, tak každý říkal něco jiného.
Ten v pořadu u Krause říkal, něco v tom smyslu, že si připadá jako pitomec, když se den před zápasem dvě hodiny dívá na útočníky soupeře, aby věděl, jak to dělají a oni to udělají přesně, jak na to ty dvě hodiny koukal a on to nechytí.
O pár dní později byl jiný velký brankář v televizním studiu a ten – a to zase pokud mne paměť neklame, pro změnu říkal, že brankář si při zápase stejně neuvědomí, který útočník se to na něj řítí a jaké kulisárny od něj čekat.
Tak nevím. Ale kdo ví, co vlastně ti dva v TV říkali. Vždyť ani tomu Fajglovi nedošel benzín.