13.12.2013 - Středové trio ala Liverpool.

Název obrázku: Reds15

U nás na vsi se říkalo „špílmachr“. Znělo to honosně a nemohl to hrát jen tak někdo. Takovému „špílmachrovi“ jste to museli dát pěkně do kecky. On si s tím pohrál, někomu se vyhnul, z jiného udělal blbce, když mu to dal mezi nohama a potom to posunul dopředu, kde do toho stačilo jenom praštit, trefit to na bránu a netrefit brankáře. Ve složitější variantě muselo křídlo vzít nohy na ramena, pelášit za míčem a nadýchaným obloučkem ho poslat před bránu. Pokud byl pan „špílmachr“ v dobrém rozmaru, tak tam sám došel a zasunul.

Časy se mění. Neříká se „špílmachr“, nýbrž „plejmejkr“. A pokud ho hrajete pod Brendanem Rodgersem v Liverpoolu [ Liverpoolu ], tak nejste obyčejný „playmaker“, ale „deep laying playmaker“. Do češtiny překlad nezní „hluboce položený tvůrce hry“, ale přesto se jedná o něco podobného.

Ve tříčlenné záloze takový šéf nikam moc neběhá, ale zůstává nad stopery a ti, protože smějí útočit, občas zmizí někam dopředu a šéf za ně musí zaskočit. To samé platí o krajních obráncích. Hed jak zmizí dopředu a ztratí přitom míč, si to šéf musí vzít na starost. Buď sám, nebo tam pošle stopera a schová se dozadu místo něj.

Vypadá to, jako dost běhání, ale ti dva nad ním se proběhnou ještě víc. Pokud mají míč, tak musí na zteč a pokud míč nemají, tak ho musí získat, a proto vždy nejméně jeden z nich pomáhá v napadání soupeře v držení míče tomu svému spoluhráči, který je soupeři s míčem nejblíže. Šéf to zezadu jistí, posouvá se pod míčem a má na starosti soupeře v prostoru mezi obranou a zálohou.

Po získání míče to obránci u nás na vsi hned hráli dlouhý přes beky. Možná to starý Pecka v Anglii před lety okoukal. Dneska to většinou je jinak. Záložníci se nedívají na míče létající nad jejich hlavami tam a zpět jako při tenise. Tým vybojuje míč a ten začne v rychlých přihrávkách cirkulovat od obránců přes záložníky k útočníkům. Většina akcí jde přes šéfa na středu hřišti, ten určuje, kudy a jak se bude hra dál vyvíjet. Přitom dá spoluhráčům čas zaujmout správné výchozí pozice, a když ti nemají kudy s míčem dál dopředu, odskakuje si šéf do hloubky, aby si přes něj spoluhráči mohli míč odehrát. Pokud míč v cirkulaci propadne k obráncům, šéf si pro něj sbíhá ještě hlouběji. Takto hluboko hrající „špílmachr“ se s míčem moc nemazlí. Rychle mění těžiště hry přihrávkou a jen výjimečně se s míčem někam sám vydá.

Další dva záložníci se proběhnou víc. Od obou se očekává zapojení do útočné i obranné fáze. Jeden z nich bývá větší šikula a druhý je zase užitečnější v obranné fázi. V nábězích do koncové zóny hrací plochy se mohou střídat. Stejně tak jako s vymýšlením a realizací průnikových nahrávek k útočníkům. Zatímco jeden jde nahoru, druhý vykrývá prostor. Šéf je za nimi připravený, aby si o něj mohli odehrát do týmového bezpečí.

Pokud by starý Pecka od nás ze vsi jel na Anfield Road letos, tak by viděl, že tomu velí Brazilec Lucas Leiva. Ztělesnění správného pohybu, rychlého kontaktu s míče, přesné přihrávky a inteligence. Zaskočit za něj může Jay Spearing. Jenže nemůže. Sice odhodlaný a pracovitý, ale neumí hrát fotbal. Prostě obyčejný defenzivní záložník.

Možná by mohl do této role spadnout Gerard. Mohl, ale nemohl. Jeho síla je na opačné straně hřiště, a proto musí středem hřiště běhat tam a zpátky. S tím mu pomáhá Joe Allen. Který z nich, je víc dopředu a víc dozadu, bylo řečeno.

A jak to máme u nás doma? Různě. U nás na vsi to pořád kopeme dlouhé přes beky, a když to nejde, tak rada starších radí trenérovi řevem přes celou náves, aby s tím něco udělal.

O tom, jak to hrají v lize možná někdy jindy.